Minulý týden jsem zažil jeden z těch pěstitelských momentů, které vám během pár minut přidají minimálně deset let života. V pět ráno mě probudil zvláštní neklid — takové to tiché, nepříjemné tušení, že něco není správně. Tma. Žádná kontrolka, žádné světlo, žádný zvuk. Jen zlověstné ticho.
A pak mi to došlo: výpadek elektřiny.
Venku bylo –11 °C. Normálně v zimě žádný problém, kdyby se topení ve skleníku nespoléhalo na elektřinu. A kdyby tam nebyla moje sbírka Dionaea muscipula — mucholapek, které považuju za vlastní botanické děti :D lol...
„Skleník zamrzne! Moje mucholapky umřou!“
Ano, přesně tohle zaznělo v domě — naprosto klidně, vyrovnaně a bez dramatu… samozřejmě.
Zatímco jsem si v hlavě kreslil obrazy zamrzlých květináčů a černých, rozbředlých pastí, můj přítel vyskočil z postele, popadl župan a vyrazil do tmy.
A pak — jako lusknutím prstu — světla ožila. Proud naskočil.
První nádech po smrti
Topení, ventilátory, čidla — všechno se probouzelo zpět k životu.
Otevřel jsem aplikaci a jako blbec ji obnovoval pořád dokola, napůl se bál podívat na čísla — 0,5 °C. Půl stupně nad bodem mrazu. O trošku níž… a psal bych parte.
Proč zrovna v pět? Botanikovo šestý smysl?
Dodnes nevím, proč jsem se probudil přesně ve chvíli, kdy jsem měl. Jak dlouho nešla elektřina? Jak blízko jsme byli katastrofě?
Tentokrát to byla kombinace štěstí, náhody… nebo možná pěstitelského instinktu, který slyší své rostliny i ve spánku.
Skleník přežil. Mucholapky přežily. Ale bylo to až nepříjemně blízko.
Poučení? To samé každý rok… a stejně na něj kašlu
Každou zimu si říkám: „Fakt si musím koupit teplotní alarm — ten, co volá, křičí a posílá SMS, když vypadne proud a ve skleníku začne teplota klesat.“
A každou zimu… ho nekoupím. Takže to píšu sem, veřejně, před svědky:
Pokud si konečně nepořídím pořádný alarm, jednou skončí moje sbírka mucholapek jako dokonale průhledný ledový kvádr.
A to není ten typ „cool rostlin“, které chci pěstovat.
Buďte v teple a připraveni k akci,
— Peter 🌱